středa 2. listopadu 2011

Den 1.

Věže rostou z polí střech, na kterých klapou podpatky andělů. Zřejmě ždímali vlasy příliš usilovně, tramvaj tak musí rozrážet lesk silnice. Jak tvarem housenčím, tak cinkáním parceluje svět. Jestliže siréna svět krájí, pak cinkání tramvaje z něj kus udrobí. Právě ta ruka anděla, ještě mokrá od vlasů, nasypala drobky času za okno. Chtěla jsem přiběhnout zobat s holuby, ale dveře na střechu jsou zamčené.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Už to na mě přišlo aneb Přepisování paměti

Jsme v Česku o něco déle než měsíc. (A já si pořád nevyběhala rodičák na malého, ale třeba si už konečně vyzvednu občanku.) Zatímco manžel t...