Den 5.

Uličnice

Jene plamenný, myšlené tlení tě zdvihá, malíček smočený nehasí.
Slunce je společný kříž s rybou.
Nakladatel jde cestou zasvěcenou lásce, nesa knihy prodejci.
Svazky obklíčené řádem, cechem, studenty a
člověkem obraným o 
korunu, plášť a pocty.
Vše spíná pravé panenství.
Pochváleno budiž.
Sloup ohně ze středu lechtá vesmír,
kdyby byl prstem, lehtal by Boha na chodidle.
Kdyby měl Bůh chodidla.
Jene plamenný první, řetěze tvých kotníků,
byl hořícím keřem jalovec? 
Lilie Anina hozená u zábradlí stříbrných zlatých příček.

Den 4.

Tresť samoúčelnosti!

Normálně jsem seděla v práci, jedla housku (jedině z ní padaly drobky) a stylizovala. Se.

Ale drží se mě dlouho, ta představa. Ne drobky světa, ale andělé na střechách mi nedají spát. Copak to jde, aby střešní perspektiva zůstala tak neobydlená. Je v pravdě svrchovaná, tak proč ji nezabydlet Jeho posly? Nemohu-li se s tou konvencí rozloučit, musím ji zbavit nánosu denního snění, nánosu "alternativ", musím zapomenout na Hodrovou, Ajvaze, Gaimana, musím zapomenout na to, co jsem četla, jak jsem četla v Lopatkovi, a vidět.

Den 3.

Poznámka: Na koleje napadaly listy ze stromů. Hmotný to důkaz drolení časoprostoru, když už jsem načla takovou vzletnou metaforu.
A andělé s podpatky? Prosím vás, co jiného chybí pražským střěchám, co jiného na ně patří? Kočky? Pravda.
Filosofické kočky chytají andělé s vlhkými vlasy a na střechách s nimi provádní genetické experimenty, chtějí vyšlechtit prototypickou kočku a od ní bude jen krůček od toho, aby destilovali čistý pojem.
  

Den 1.

Věže rostou z polí střech, na kterých klapou podpatky andělů. Zřejmě ždímali vlasy příliš usilovně, tramvaj tak musí rozrážet lesk silnice. Jak tvarem housenčím, tak cinkáním parceluje svět. Jestliže siréna svět krájí, pak cinkání tramvaje z něj kus udrobí. Právě ta ruka anděla, ještě mokrá od vlasů, nasypala drobky času za okno. Chtěla jsem přiběhnout zobat s holuby, ale dveře na střechu jsou zamčené.