Určeno ke sdílení : Čas genealogický opět nastal

neděle 29. prosince 2024

Čas genealogický opět nastal - Václav Melichar

Svoji rodinnou kroniku píšu takto veřejně, aby mohli další potomkové našich společných předků poznat příběhy, které jsem si dovolila utvářet na základě archivních materiálů.

Václav Melichar

Příběh prapradědy Václava je zajímavý tím, že pocházel z rolnických a řemeslnických rodin, a vystudoval reálné

gymnázium v Praze, učitelský ústav a stal se učitelem. Otázka je, jestli si výrazně polepšil, protože i tak byl jeho

život nejspíš velmi náročný, učil v šumavských malotřídkách, často se s rodinou stěhoval, žil ve skromných

poměrech, zažil minimálně jednu světovou válku a měl hodně dětí.

Ke konci života byl dlouhodobě nemocný a zemřel zřejmě předčasně.

Počet jeho dětí je trochu záhada, z matrik a vyprávění rodinných příslušníků vím o 6 potomcích, ale jeho syn

v dopise píše, že je ze sedmi dětí.

Narodil se 30. července 1884 na Bílé Hoře. Bílá Hora v té době nebyla ještě součástí Prahy. V rodině se traduje, že se narodil v bělohorské kovárně, což je možné, protože jeho tatínek Josef Melichar byl kovářským mistrem. Nevím ale, kde se kovárna nacházela. V matrice je zmíněno, že se narodil na Bílé Hoře č.p. 1. Jediná budova s číslem 1 ve starých mapách je místo, které sloužilo nejprve jako klášter, později jako hostinec. V takovém stavení rozlehlém jak statek mohla být i kovárna. Rodina Melicharů pocházela z Pardubicka a předávali si kovářské řemeslo z otce na syna, Václavův otec Josef se narodil v Rohoznici.

Jeho maminka se jmenovala Marie, dívčím jménem Petržilková. Rodina Marie Petržilkové pocházela ze Strašína, nyní části města Říčany a jiných vesniček v okolí. Josef a Marie měli svatbu v Mukařově v roce 1882. Brzy po svatbě, možná že hned, se tedy přestěhovali na Bílou Horu, protože tam se jim už za dva roky narodil malý Václav. Malý Václav zde chodil nejspíš do obecné školy, poté absolvoval státní reálku v Praze III. v letech 1896 až 1900, v letech 1901-1904 vystudoval c. k. učitelský ústav v Praze, kde v roce 1904 vykonal zkoušku dospělosti, prospěl s vyznamenáním. Na vysvědčení z posledního ročníku měl výborný prospěch z přírodozpytu, hospodářství, krasopisu a kreslení. Možná byl tedy výtvarně nadaný, rozhodně více než hudebně, z hudební nauky a zpěvu, hry na housle a na varhany měl trojku. Jako nepovinné předměty si zvolil vyučování hluchoněmých a slepých. Z německého jazyka měl trojku, ale nakonec v roce 1912 vykonal zkoušku, aby mohl učit němčinu na českých obecných školách. Jako prozatimní učitel učil ve Strašeni a ve Staších. V roce 1906 vykonal další zkoušku, díky niž byl způsobilý učit na školách obecných jako učitel definitivní. Ve Staších učil na expozituře v Kůsově, kde byla zřízena třída v obytné budově bývalé sklářské huti. Obecná škola se totiž potýkala s přeplněnými třídami.

"Sloučením tř. II. a III. ve třídu jednu nastalo přeplnění třídy a musilo v této II. tř. býti zavedeno vyučování polodenní a bylo třeba mužské síly učitelské. Proto učitelka slečna Jos. Grabingerová byla přeložena od 1. března do Strašeně a učitel V. Melichar, absolvent učit. ústavu v Praze a syn mistra kovářského z Bílé Hory, ze Strašeně na Stachy."

První dcera Anna (provdaná Sveřepová) se Václavovi a Anně narodila v roce 1905, ještě na Břevnově,

protože Anna ještě nebyla za Václava provdaná a žila s rodiči, zatímco on učil na Šumavě. Vzali se 12. září 1907

v překrásném barokním chrámu Panny Marie vítězné na Bílé Hoře.

Když ještě prapradědeček Václav učil na Kůsově, stala se tragická příhoda dětem, které vyslal z vyučování

na oběd. Více jsem se o této události rozepsala v tomto příspěvku.

Od září 1909 učil na Zadově, kde se mu a jeho ženě Anně narodil roku 1915 syn, můj pradědeček Bohumil, poté byl nakrátko ve školním roce 1915 převelen do Velhartic, ale už v prosinci začal učit v Hrádku u Sušice, kde se jeho rodina usadila dlouhodobě a někteří jeho potomci tam zůstali celý život. On sám zde také zemřel, ale datum jeho smrti zatím neznám*.

V kronice obecné školy v Hrádku je zmínka, že v 22. 5. 1918 zažádal o dovolenou kvůli "povážlivé nemoci". V následujících letech je zmíněno, že zůstává na dovolené ze zdravotních důvodů, až pak je zmínka v roce 1922, že se 1. 11. nechal "dočasně pensionovat". Od té doby jsem o něm ve školních kronikách nenašla žádný záznam. Příběh Václava pomalu utichá a začíná se vynořovat příběh jeho rodiny. V 30. letech zaznívá hlas jeho ženy z dopisů, vynořuje se příběh jeho syna Bohumila, který psal dopisy své milé Marii "Máničce" Vališové, oba se pak stávají rodiči mojí babičky.

*Dodatek: Díky tomu, že mi byly zpřístupněny další rodinné fotografie, jsem se dostala i k fotce hrobu Václava Melichara, ze které jsem se dozvěděla datum jeho úmrtí, můžu zakončit, poněkud hořce, tento příběh. Václav zemřel v pouhých 42 letech. Fotka je to vzácná, protože ten náhrobek už nejspíš neexistuje, a skoro by se mi chtělo dodat: foťte si "své" hroby a fotky nechejte vytisknout, ať to mají budoucí genealogové snazší.