Čtrenářská výzva 2024

Nejlépe jsem si dosud vedla ve Čtenářské výzvě 2019, to byla taková ta pohodička před covidem, kdy člověk nečekal žádné apokalypsy. To jsem měla splněno 75%. Letos se mi podařilo ještě 30. 12. v posteli před spaním dosáhnout 60%. Ale je to tím, že já knihy nečtu podle témat ve výzvě. Čtu ty knihy, které chci, a pak se je snažím na témata napasovat. 

Tak krátce k letošní výzvě: 

 1 Kniha, jejíž hlavní postava je milovníkem koček 

Michaela Klevisová, Kroky vraha 

Nenáročná, ale možná trochu překombinovaná detektivka, kterou jsem nakonec dočetla jen kvůli výzvě. :-D 

2 Kniha, jejíž název (či autor) zazněl v seriálu Přátelé

---

3 Kniha s jednoslovným názvem o minimálně 4 slabikách 

Terry Pratchett, Čaroprávnost 

Jedno z mých loňských a letošních znovučtení (ano, četla jsem ji na etapy) a asi jsem z toho měla víc, než tehdy v těch 15 letech. 

4 Dosud nepřečtená kniha z vlastní knihovny 

John Steinbeck, Hrozny hněvu

Tahle dlouho čekala na přečtení a dočtení, ale stálo to za to. 

5 Kniha, jejíž děj se odehrává během války

Jana Guljuškina, Paní S. 

Tahle kniha se částečně odehrává už během té současné války na Ukrajině. Postavy v knize jsou z Česka, Ruska i Ukrajiny. Je to jedna z těch, které mi náhodou padly do ruky v knihovně, zaujala mě tématem (mateřství v cizině a ještě ke všemu v Rusku) i zasazením do aktuálních událostí.

6 Kniha s citátem na začátku

Robert Holdstock, Lavondyss

Skoro každá kniha má citát na začátku, tak jsem to zkusila i s touhle a byl tam. Je to moje další znovučtení, protože tahle kniha mě během dospívání hodně rozložila a ovlivnila, jak vnímám krajinu. Chtěla jsem to zkusit znova. Nebyl to pro mě tolik "kulervoucí" zážitek jako tehdy, protože jsem se tolik bolestivě neztotožňovala s postavami, tak jsem si aspoň užila, jak autor využívá mytologie ve svém příběhu.

7 Kniha poprvé vydaná v ČR/SR v posledním čtvrtletí 2023

---

8 Kniha s podtitulem

Tady váhám, jednu knihu s podtitulem jsem letos četla, ale... ona má podtitul jen v češtině a ne v originále, takže je to spíš úkon redaktora než autora. A teď koukám, že ten podtitul má jen v novém vydání, tak asi nic. :D Je to kniha od Olivera Sackse Na čem si stojím. Knihy od Olivera Sackse mám hodně ráda a tímto je doporučuju, protože sice vychází z neurologie, ale nakonec jsou hlavně o tom, co je člověk. 

9 Kniha autora z žebříčku 50 právě nejčtenějších knih na DK

---

10 Kniha, která má v názvu “kdyby”

---

11 Kniha, která naráz splňuje dvě témata loňské výzvy (Ona témata z loňska jsou Kniha, která má žlutou obálku a Kniha poprvé vydaná v roce 2023)

Petra Soukupová, Divné děti a smutná kočka

Inu, od Soukupové mám asi radši knihy pro dospělé. Ale ve všech jejích knihách, i těch dětských, mě iritují všechny postavy. Hlavně pokud mi jsou něčím podobné. 

12 Kniha, ve které spolu postavy komunikují přes internet

---

13 Kniha poprvé vydaná v roce 2024 (nová kniha)

Kaliane Bradley, Ministerstvo času

Poslední kniha roku i výzvy 2024, kterou jsem četla ještě 30. 12. v posteli. Dostala jsem ji k Vánocům. Dozvěděla jsem se o ní tak, že jsem na instagramu vychvalovala Terror od Dana Simmonse (níže), a odepsala mi na to bývalá spolužačka z bohemistiky, že právě překládá knihu, kde se vyskytují podobná témata jako v Terroru. (Evidentně existují spisovatelé, kteří potřebují dopřát některým členům Franklinovy výpravy přežití a lovestory.) Po dočtení vnímám, že si knihu budu potřebovat přečíst ještě jednou, až se nebudu ztotožňovat tolik s hlavní hrdinkou. 

14 Kniha z prostředí Vaší poslední dovolené

---

Tak takovou jsem ani nehledala. 

15 Kniha s měkkou/brožovanou vazbou

Travis Baldree, Legendy & Latéčka

Oddychovka. Trochu mě namlsala na fantasy.

16 Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění

Květa Legátová, Želary

Další znovučtení. Není jich nějak moc? U této knihy nechápu, jak jsem se v ní mohla zorientovat, když mi bylo 17, protože i teď jsem měla pocit, že bych potřebovala diagram na postavy. Jinak je ale výborná, nádherná, náročná a způsobuje požitek náročnému čtenářstvu. 

17 Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně

Haruki Murakami, Kafka na pobřeží

Překvapení: jednalo se o znovučtení. Ale přišla mi horší, tentokrát mě nenadchla.

18 Kniha od držitele Ceny Jaroslava Seiferta

---

19 Kniha, která má na obálce hodiny

Džian Baban, Rváčov

Komiks o historicky skutečném vontském hnutí na Starém městě, které vzniklo jako reakce na příběhy J. Foglara. A má na obálce maličké věžní hodiny.

20 Kniha, ve které se někdo ztratí nebo zabloudí

Dan Simmons, Terror 

Pro mě asi nejzajímavější čtenářský žážitek (promiň Legátová), protože polární expedice, zima, hlad, britští námořníci, ... 

Zde jsou tedy mé letos přečtené knihy, kromě Želar tam chybí ty, které jsem četla znovu, protože už jsem je měla vložené a ohodnocené z dřívějška.

Černá matrika

V matrikách zemřelých se skrývá mnoho a mnoho tragédií. Člověk si jich všimne, i když hledá své předky, kteří zemřeli na "obyčejné" souchotiny. 

Příběhy v matrikách jsou bohužel velmi stručné, můžeme se jen domýšlet, co se za úředními slovy skrývá. 

Loni jsem našla v břevnovské matrice zemřelých dva údaje, ze kterých vyplynulo, že matka, tovární dělnice Božena Červená, a její nemanželský dvouletý syn, Zdeněk Červený, zemřeli na otravu žíravým jedem. U matky bylo napsáno, že se jednalo o sebevraždu, a u syna o násilnou smrt. Syn zemřel 25. 12. 1937 v dětské nemocnici a matka až o 5 dní později na psychiatrii. Napadá mě, že šlo o rozšířenou sebevraždu. Ať to bylo jakkoli, je to strašně smutné. A já to sem píšu, protože... myslím, že by na ně měl někdo vzpomenout, někdo by měl napsat/vyslovit jejich jména. 

https://ebadatelna.soapraha.cz/d/9826/48

Pátrání v digitalizovaných archivech - Augustin Hlad II.

Povedlo se mi zjistit pár droboučkých informací, které se týkají Augustina Hlada a jeho předků či potomků. 

Nejprve se mi povedlo najít dvě stavení, kde s jistotou bydleli jeho prarodiče a jeho matka (a tedy jako dítě nejspíš i on sám). 

Tady je fotodokumentace obce Lhotka u Terešova.

Augustinovi prarodiče bydleli zcela určitě v těchto staveních: 

6. dubna 1858 ve stavení č. 41 zemřela Augustinova babička Anna, roz. Jarošová, tudíž se s ní Augustin nikdy nepotkal, narodil se až v srpnu téhož roku. Svého dědečka si chvíli užil, ten zemřel 3. února 1862 na zápal plic. 

Augustinova matka Anna (nikdy neprovdaná) zemřela 11. 12. 1881 ve Lhotce č. 17 na tuberkulózu v 51 letech. Zaopatřil ji p. Čeněk Tittl, jehož pisatelství jsem věnovala tento příspěvek. 

Augustin musel žít nějakou dobu v Noutonicích, protože se zde narodily minimálně dvě jeho děti. Jedním z nich byla i moje praprababička Anna, která se později provdala za Václava Melichara. 

Dalším zdrojem maličké informace o jeho životě mi byla Matrika domovských příslušníků Břevnov. Břevnov je místo, kde se setkaly oba "moje" důležité rody: Melicharovi a Hladovi. Augustin Hlad pracoval jako strojní zámečník a v roce 1913 byl přihlášen v domě č.p. 220 na Břevnově. Spolu s ním zde žila jeho manželka Anna Karolína, roz. Šíchová a dvě děti: Zdenka (*1890 nebo 1892) a Josef (*1893). 

Neznáme datum úmrtí Augustina, ale pravděpodobně byl pohřben na břevnovském hřbitově, jako ostatní členové rodiny, a jeho hrob už zřejmě neexistuje. Podařilo se mi objevit alespoň datum úmrtí jeho manželky Anny Karolíny, zemřela 22. 12. 1938 v Bělohorské ulici, č. p. 210, v 78 letech, pravděpodobně na onemocnění srdce. Tento záznam mi odkryl datum jejího narození (1. 4. 1869), takže se nejspíš brzy vydám alespoň virtuálně do Středokluk, jestli se mi podaří zjistit něco o rodu Šíchů.  

Pátrání zdar! 

Čas genealogický opět nastal - Václav Melichar

Svoji rodinnou kroniku píšu takto veřejně, aby mohli další potomkové našich společných předků poznat příběhy, které jsem si dovolila utvářet na základě archivních materiálů.  

Václav Melichar

Příběh prapradědy Václava je zajímavý tím, že pocházel z rolnických a řemeslnických rodin, a vystudoval reálné

gymnázium v Praze, učitelský ústav a stal se učitelem. Otázka je, jestli si výrazně polepšil, protože i tak byl jeho

život nejspíš velmi náročný, učil v šumavských malotřídkách, často se s rodinou stěhoval, žil ve skromných

poměrech, zažil minimálně jednu světovou válku a měl hodně dětí.

Ke konci života byl dlouhodobě nemocný a zemřel zřejmě předčasně. 

Počet jeho dětí je trochu záhada, z matrik a vyprávění rodinných příslušníků vím o 6 potomcích, ale jeho syn

v dopise píše, že je ze sedmi dětí. 

Narodil se 30. července 1884 na Bílé Hoře. Bílá Hora v té době nebyla ještě součástí Prahy. V rodině se traduje, že se narodil v bělohorské kovárně, což je možné, protože jeho tatínek Josef Melichar byl kovářským mistrem. Nevím ale, kde se kovárna nacházela. V matrice je zmíněno, že se narodil na Bílé Hoře č.p. 1. Jediná budova s číslem 1 ve starých mapách je místo, které sloužilo nejprve jako klášter, později jako hostinec. V takovém stavení rozlehlém jak statek mohla být i kovárna. Rodina Melicharů pocházela z Pardubicka a předávali si kovářské řemeslo z otce na syna, Václavův otec Josef se narodil v Rohoznici. 

Jeho maminka se jmenovala Marie, dívčím jménem Petržilková. Rodina Marie Petržilkové pocházela ze Strašína, nyní části města Říčany a jiných vesniček v okolí. Josef a Marie měli svatbu v Mukařově v roce 1882. Brzy po svatbě, možná že hned, se tedy přestěhovali na Bílou Horu, protože tam se jim už za dva roky narodil malý Václav. Malý Václav zde chodil nejspíš do obecné školy, poté absolvoval státní reálku v Praze III. v letech 1896 až 1900, v letech 1901-1904 vystudoval c. k. učitelský ústav v Praze, kde v roce 1904 vykonal zkoušku dospělosti, prospěl s vyznamenáním. Na vysvědčení z posledního ročníku měl výborný prospěch z přírodozpytu, hospodářství, krasopisu a kreslení. Možná byl tedy výtvarně nadaný, rozhodně více než hudebně, z hudební nauky a zpěvu, hry na housle a na varhany měl trojku. Jako nepovinné předměty si zvolil vyučování hluchoněmých a slepých. Z německého jazyka měl trojku, ale nakonec v roce 1912 vykonal zkoušku, aby mohl učit němčinu na českých obecných školách. Jako prozatimní učitel učil ve Strašeni a ve Staších. V roce 1906 vykonal další zkoušku, díky niž byl způsobilý učit na školách obecných jako učitel definitivní. Ve Staších učil na expozituře v Kůsově, kde byla zřízena třída v obytné budově bývalé sklářské huti. Obecná škola se totiž potýkala s přeplněnými třídami. 

"Sloučením tř. II. a III. ve třídu jednu nastalo přeplnění třídy a musilo v této II. tř. býti zavedeno vyučování polodenní a bylo třeba mužské síly učitelské. Proto učitelka slečna Jos. Grabingerová byla přeložena od 1. března do Strašeně a učitel V. Melichar, absolvent učit. ústavu v Praze a syn mistra kovářského z Bílé Hory, ze Strašeně na Stachy." 

První dcera Anna (provdaná Sveřepová) se Václavovi a Anně narodila v roce 1905, ještě na Břevnově,

protože Anna ještě nebyla za Václava provdaná a žila s rodiči, zatímco on učil na Šumavě. Vzali se 12. září 1907

v překrásném barokním chrámu Panny Marie vítězné na Bílé Hoře. 

Když ještě prapradědeček Václav učil na Kůsově, stala se tragická příhoda dětem, které vyslal z vyučování

na oběd. Více jsem se o této události rozepsala v tomto příspěvku.

Od září 1909 učil na Zadově, kde se mu a jeho ženě Anně narodil roku 1915 syn, můj pradědeček Bohumil, poté byl nakrátko ve školním roce 1915 převelen do Velhartic, ale už v prosinci začal učit v Hrádku u Sušice, kde se jeho rodina usadila dlouhodobě a někteří jeho potomci tam zůstali celý život. On sám zde také zemřel, ale datum jeho smrti zatím neznám*. 

V kronice obecné školy v Hrádku je zmínka, že v 22. 5. 1918 zažádal o dovolenou kvůli "povážlivé nemoci". V následujících letech je zmíněno, že zůstává na dovolené ze zdravotních důvodů, až pak je zmínka v roce 1922, že se 1. 11. nechal "dočasně pensionovat". Od té doby jsem o něm ve školních kronikách nenašla žádný záznam. Příběh Václava pomalu utichá a začíná se vynořovat příběh jeho rodiny. V 30. letech zaznívá hlas jeho ženy z dopisů, vynořuje se příběh jeho syna Bohumila, který psal dopisy své milé Marii "Máničce" Vališové, oba se pak stávají rodiči mojí babičky.   

*Dodatek: Díky tomu, že mi byly zpřístupněny další rodinné fotografie, jsem se dostala i k fotce hrobu Václava Melichara, ze které jsem se dozvěděla datum jeho úmrtí, můžu zakončit, poněkud hořce, tento příběh. Václav zemřel v pouhých 42 letech. Fotka je to vzácná, protože ten náhrobek už nejspíš neexistuje, a skoro by se mi chtělo dodat: foťte si "své" hroby a fotky nechejte vytisknout, ať to mají budoucí genealogové snazší.

Náhrobek na hřbitově ve Zdouni u Hrádku u Sušice

https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F5B6E5FC3FF0444289E559DB2CD8C47D&scan=121#scan121

narození

https://digi.ceskearchivy.cz/312025/59/3219/2232/46/0
Kůsov

https://digi.ceskearchivy.cz/312025/57/2046/2188/38/0

zkouška způsobilosti

převelení na Zadov 

https://digi.ceskearchivy.cz/313646/31/2124/2181/27/0

https://www.portafontium.eu/iipimage/30460341/soap-kt_01298_skola-hradek-1878-1930_0860?x=91&y=145&w=1008&h=394 kronika školy Hrádek

Hajlajty roku 2024

Rok 2024 byl vážně divoký. Děkuju asi hlavně medikaci, že jsme to ustáli, překvapivě občas i s humorem. 

Na jaro jsme naplánovali rekonstrukci v domě. Bylo potřeba udělat elektřinu, což znamená rozkopání a vystěhování celého domu. Takže jsme k tomu přidali i podlahy, terasu, aj. Museli jsme všechny věci nastěhovat do garáže, takže jsem měla flashbacky ze stěhování v roce 2021, což byl stres level milion. A letos jsem si díky této akci opět dopřávala kortizolové lázně. 

Nemohli jsme být během rekonstrukce v našem domě, tak jsme hledali krátkodobý podnájem. Našli jsme jeden byteček nedaleko naší čtvrti, tak jsme jásali, že nás to nezruinuje a že děti to budou mít kousek na kroužky. Měli jsme se stěhovat den po oslavě narozenin jedné z dcer. Oslava proběhla v parku, všichni byli spokojeni, když odjížděli poslední hosté, zazvonil manželovi telefon a dozvěděli jsme se, že v onom bytě praskla voda, je celý zatopen, takže není možné se do něj nastěhovat. 

Ještě ten večer jsme našli byt v centru Prahy, který se nečekaně uvolnil ve stejnou dobu. Byt byl asi ještě menší, ale v podobné cenové hladině. Tak to vypadalo, že se situace uklidnila a teď se akorát musím hodně věnovat dětem, aby muž mohl v klidu pracovat a vydělávat, protože rekonstrukce i náhradní bydlení jsou dost nákladné záležitosti. 

Týden po začátku rekonstrukce přišel náš drahý živitel o práci. 

Naštěstí si brzy našel jinou práci, ale stejně jsme měli měsíc výpadek příjmů, což jsme přesně potřebovali. 

Někdy v té době si prostřední dcera zlomila ruku, když byla u babičky. 

Potom jsme se samozřejmě stěhovali zpátky a stavební firmy přišly s vyúčtováním, které bylo výrazně vyšší, než bylo v plánu. Klasika. Manžel zasedl k fakturám a zjistil, že minimálně třetinu částky navíc mají špatně spočítanou. 

Samozřejmě jsme se nevrátili do zařízeného domu. Všechen nábytek byl buď uprostřed obýváku nebo v garáži, takže jsme skoro celé letní prázdniny vybalovali. 

Dopřáli jsme si jen krátkou dovolenou na Karlovarsku, kde se nám taky přihodila taková už typická situace: když jsme jeli na místo, volali nám z ubytování, že mají na pokoji závadu, takže nám musejí na jednu noc najít náhradní ubytování. Což pro nás nakonec vyšlo jako bonus, protože náhradní penzion měl bazén a děti si mohly zaplavat. 

Od září do listopadu jsem trávila víkendy mimo domov, protože jsem si dělala masérský rekvalifikační kurz. Od listopadu do teď jsem se snažila najít jakékoli pracovní uplatnění na malý úvazek, abych mohla stále učit děti doma, ale neúspěšně. Děti doma teda stále vzdělávám, ale příjem zatím nemám žádný a jsem trochu bezradná. 

Vyhlídka kdesi na Smíchově 

Botanická zahrada Na Slupi

polární záře kousek od Karlova náměstí

park Folimanka

Vypadá to, že to bylo náročné, ale přitom jsme toho prožili hodně pozitivního: 

- Máme opravenou elektriku v domě a místo strašných koberců a staré podlahy máme novou pěknou podlahu, která by se vytírala jedna báseň, kdyby se na ní neválely tuny hraček a hromádky oblečení. 

- Když jsme bydleli v centru, tak jsme navštívili hodně muzeí a pěkných hřišť, kam se obyčejně nedostaneme. 

- Zatímco si prostřední dcera nechala píchnout uši na naušnice, já jsem si nechala propíchnout nos a hrdě nosím piercing. 

- Mám konečně pocit, že umím něco, co každý neumí (masáže), a na kurzu jsem trávila čas s jinými dospělými lidmi, což bylo osvěžující.  

- To že jsme si poradili v různých náročnějších situacích nás, myslím, docela spojilo. 

- Jo a...  zhubla jsem 12 kilo, začala jsem chodit na jógu a cítím se mnohem lépe, jen doufám, že si to teď o Vánocích moc nepokazím. :-) 

Jak máme rádi Vánoce?

    Vánoce jsou super, když je člověk malý. Když trochu povyroste, už si je musí trochu uzpůsobit. Nejsem ten typ, který by se na Vánoce odpojil od elektroniky, aby si užil času s rodinou. Já svoje připojení udržuji, abych čas s rodinou přežila. Ne že bych neměla ráda své drahé příbuzné, ale jsem těžký introvert, takže chvíle scrollování nebo s podcastem v uších jsou pro mě oddych. 

    Už v pubertě jsem došla k tomu, že se nemůžu spoléhat na to, že mi okolí udělá hezké Vánoce, nebo že to "kouzlo" přijde tak nějak samo. Tehdy jsem si sváteční chvíle dělala vnitřně příjemné poslechem hudby a četbou oblíbených knížek, kreslením svých představ a vnitřních světů, atd. Později jsem si začala vybírat filmy, které se mi líbí, a když jsem v 19 dostala první notebook, upirátila jsem si do něj spoustu zajímavých filmů, kterým moji rodiče neholdovali. 

    S manželem jsme bezdětné Vánoce měli jen jedny a to už jsem stejně v břiše měla naši nejstarší (je to vážně divná představa, teď měří asi 160 cm a budem pro ni podávat přihlášku na gympl) a pak jsme už přemýšleli, jak to udělat, aby se dětem Vánoce líbily. Některé věci jsme udrželi jako téměř neměnné, ale většinou máme Vánoce každý rok trochu jiné. Ale od mého dospívání se nezměnilo to, že chceme, aby každý člen rodiny měl během Vánoc nějaké "to svoje", proto teď například píšu blog, zatímco zbytek rodiny kouká na Armageddon s Brucem Willisem. Já teda taky ještě chci, aby bylo uklizeno, ale to jsou marné touhy. :-D 

    Čím dál tím víc upouštím od toho, aby se něco muselo. Letos jsem například vzdala salát. Budou sváteční krokety. A odpoledne využijem určitou svobodu, kterou přinášejí streamovací služby a vyberem si nějaké pěkné filmy. A asi budu plést. A možná někdo z nás půjde do kostela. 

 

Takže souhrnem, jaké jsou naše "tradice"? 

Musí být: 

- příbor po babičce

- losos k večeři

- dárky

- šikanuju ostatní, aby aspoň něco uklidili

Nepovinné:

- procházka

- návštěva 

- ruční práce

- filmy

- čtení

- hry

- kostel

- aranžování barbín 

- genealogie

- podcasty 

Děti s tím jsou docela v pohodě, jejich tradice často bývá, že v jejich oblíbených hrách (roblox, minecraft) bývají různé vánoční bonusy, takže si je užívají. 

Včera mi táta řekl, že bez bramborového salátu nemůže být Štědrý den. Ale já si myslím, že stejnak bude. 

A jak to máte u vás doma?

 

Prokrastinuju tvořením, protože mám novinečku takovou...

 ... že jsem si udělala rekvalifikační kurz. A místo toho, abych si hledala dream job, tak prokrastinuju. Rozhoupávám se poslat životopis a mám strach, jak to budu všechno stíhat. Péči o děti, jejich vzdělávání, SVOJE KONÍČKY. O tom, že budu muset stíhat domácnost a vaření, raděj ani nepřemýšlím. Myslím, že to odvětví, kam jsem se rekvalifikovala, mě bude bavit, ale cítím neklid, že jsem si musela vybrat jen jednu věc a na tu se zaměřit. No, nedá se nic dělat, musím být velká holka. 

Sedmiletá dneska říkala: "To jsem zvědavá, co budu dělat, až vyrostu." 
Její otec na to: "Tak snad na to přijdeš dřív než maminka." 

Aspoň se zde pochlubím, co jsem to vyráběla místo odesílání CV. 

Zabavila jsem jednomu dítěti psací stůl a udělala si šicí koutek. To maj za to, že svoje stoly na kraftění mají v obýváku a dělají mi tam nekonečný čurbes. :-) 

Co jste vytvářeli vy?