pondělí 19. srpna 2019

Ivan Slavík: Hory roků (úryvek)

Je toho tolik, co bych chtěla vyprávět.

O prázdninách, o výletu do Čech, o tom, jak holky rostou. Možná se k tomu ještě dostanu, možná pár vynořujících se momentů popíšu.

Nebo taky ne.

Hodně věcí teď nedělám. Neplním výzvy, do deníku píšu sporadicky, kreslím z povinnosti (ale je to fajn!), blog bych si moc ráda udržela, asi opravdu zas budu víc psát, až se toho bude míň dít... zimní měsíce jsou nejlepší.

Ale něco bych chtěla udělat, chtěla bych si vypisovat pasáže z knih, co mě zaujaly. Slova, která by měla být čtena nahlas, opakována... a která by třeba měla jít vyhledat googlem, což nepůjde, pokud text jen vyfotím.

Tak dnes tedy začínám knihou, kterou stále čtu a která mě podněcuje k modlitbě a úvahám, deníkovými záznamy básníka Ivana Slavíka:

Všechny hlavní věci jsou mysteria. Nikdy jsem si neodpověděl zcela a do důsledků uspokojivě např. na existenci zla, ale nad čím mi srdce trne, je problém časnosti. Naše vezdejší úděly se svou neopakovatelností, ty okamžiky už ve chvíli, kdy se dějí, minulé, a právě proto ale závratné, čím to bude nahrazeno? A už to slovo "nahrazeno" je zcela nepřípadné. Na té závratnosti lidských životů je vlastně založeno veškeré vyprávění, veškeré umění románu, i když si to autor třeba ani sám takhle metafyzicky neuvědomuje. 
(s. 216)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Už to na mě přišlo aneb Přepisování paměti

Jsme v Česku o něco déle než měsíc. (A já si pořád nevyběhala rodičák na malého, ale třeba si už konečně vyzvednu občanku.) Zatímco manžel t...