pondělí 17. července 2017

Dva roky

Toulám se a plížím a chodím a kloužu a dotýkám se a smýkám jen po povrchu. 
Nemůžu ani tak hluboko, jako když nehtem škrábne.
Ptala jsem se zdí,
dlažby,
černých střech,
hladiny řeky Alzetty. 
Ptala jsem se těžkého nebe
i bezstarostných stromů.
Zachmuřených dveří a 
přívětivých zahrad. 

Ticho, šumění, syčení.

Možná až se přestanu bát 
ptát lidí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Už to na mě přišlo aneb Přepisování paměti

Jsme v Česku o něco déle než měsíc. (A já si pořád nevyběhala rodičák na malého, ale třeba si už konečně vyzvednu občanku.) Zatímco manžel t...