neděle 5. října 2014

Myšlenková procházka s MČ

Často teď chodím s malou na procházky do Stromovky, přičemž jsem si vzpomněla, že motiv pravidelné procházky Stromovkou se objevuje v Záznamníku Miroslava Červenky. Nejsem jako jiný literární vědec Přemysl Blažíček, který nikam nepotřeboval chodit, protože mu stačilo vnímat svět pouze skrz literární reprezentace*, ale ráda si vlastní vjemy obohacuju cizími, do slov utříděnými. 

Tak tedy Červenkův záznam:

22. 2. 87
12.20 Shodou okolností jsem právě absolvoval stejný okruh jako v témže čase před týdnem -- po obvodu Stromovky za elektrárnou, podél Vltavy a od mostku (k Tróji) napříč parkem k hlavnímu vchodu. (V páru vchod -- východ je první člen nepříznakový; v dvojici západ --  východ se asi tato hierarchie mění podle jazykového a/nebo situačního kontextu. Napadá mi, není-li protiklad téma -- réma nějak analogický opozici příznakový -- nepříznakový.) Bylo by docela zajímavé, a nadto ve stylu mých současných literárních zájmů, kdyby se podařilo opakovat tutéž procházku (včetně příslušného zápisu) i o příštích nedělích, pokud nezačneme jezdit do Sedlečka. Nemám asi tolik kázně. Ale už pomyšlení na možnou reprízu ovlivňuje to, co právě píšu, neboť vede k soustředění na variantní znaky, zatímco invarianty cesty teď i vždy příště zůstanou v pozadí jako neuváděné východisko. (Také zde je obdoba s výstavbou výpovědi, s možnostmi elipsy.)
   Tentokrát nepršelo, ale klimatická kulisa byla velmi podobná té před týdnem. Jako se zdá, při pohledu z dálky, že svah bez přerušení pokračuje, ač mezi nimi leží nezřené údolí: tak nové tání skoro beze zbytku vymazalo sněhovou recidivu z prostředku týdne; já na ni ovšem pamatuji, protože jsem kvůli ní málem rozmlátil právě opravené auto, a snad i sám sebe, obalen blátem od přejíždícího náklaďáku... Také o tom údolí bude už vždycky vědět každý, kdo tam jednou dostal do držky. 
    Na parkovišti za Stromovkou stálo ambulantní zrcadlové bludiště, čerstvě umyté, ještě z něho kapala voda; autobusu, za kterým bylo připřaženo, koukal z okna plechový komín. Na navigaci ostrova se páslo stádečko špinavých ovcí; i těmto tučným městským tvorům, kteří dojista strávili zimu v nějakém temném, malém prasečím chlívku, zbylo z lepších horských časů kmene tolik pudových schopností, že jejich majitel nemusí nijak dbát, aby některá z velice strmého a hladkého kamení nespadla do ramene vzedmuté Vltavy. Skoro všichni trénující nebo rekrutující běžci, kteří mě míjeli, a byla jich spousta, měli na teniskách zářivě obarvené pruhy. Tím se zviditelňuje, že dominantou jejich osoby jsou v dané situaci nohy. V ptačinci Stromovky vévodily vrány. Skrz jejich krákání slabě doléhaly až sem od svatého Štrosmajera polední zvony (tj. z magnetické  pásky a ampliónu reprodukce jejich hlasu). Zdálo by se, že je to zajímavá zvuková kombinace, ale spojení vran (kavek, rorýsů) s kostelní věží je odedávna takřka topos. 
   Ukazuje se, že Sv. Čech umřel na rohu ulice Šimáčkovy a Janovského. Snad tedy odtud vyšel onen pohřební průvod, v němž studenti třímali tabulky s tituly mistrových děl. Můj třídní z Křemencárrny Tomáš Navrátil nesl Hanumana, a musím říci, že podle svého pozdějšího vzhledu si to nezasloužil. Dílo, byť zajisté ne centrální v rámci české poezie, bylo přinejmenším pružné a elegantní, zatímco zmíněný profesor, mimo jiné i úplatkář, pěstoval tlamatý hanácký humor a byl na svůj diplom o to těžkomyslně namyšlenější, že z latinských a bohemistických studií zůstal mu do předpenzijních časů právě jen ten diplom.
Červenka, Miroslav: Záznamník. 2008. s. 56-57

*Z recenze Petra Šimáka: Lze ji popsat jako schopnost vstřebávat informace o světě prostřednictvím textu, a to v podstatně větší míře než z bezprostředních smyslových vjemů světa samotného či z citově-intuitivních vztahů s druhými lidmi. Těšit se ze šumavské přírody prostřednictvím Klostermannových románů znamená vždycky víc než pobývat v ní samotné. „Nevím o žádném případu, kdy by ho vyprávění nebo četba o nějakém místě či prostředí přiměla k tomu vidět ho na vlastní oči,“ čteme o Blažíčkovi, „život zprostředkovaný, vnímaný cizíma očima, cizími smysly, to pak se uměl nadchnout pro otevřenost světa, pro krásy plného žití.“

Žádné komentáře:

Okomentovat

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...