Když navštívím určitá místa, obvykle se nenechám hned pohltit dojmy, většinou záleží na mých vlastních pocitech a pak si užívám, jak se moje pocity prolínají s tím, co ve mně vyvolává dané místo, případně jestli a jak mě nějak proměňuje.
Dosud jsem znala jedno místo, které mě vždy nepříjemně uchvátilo a nedalo mi prostor pro jakoukoli iniciativu. Je to Kobyliská střelnice. Bydlela jsem nedaleko, tak jsme tam často jezdili se školou apod., vždycky na mě dané místo působilo velmi tísnivě, i když jsem ještě nechápala, co se tam vlastně odehrálo.
Včera jsem navštívila po letech další takovou lokaci, která v souhře s počasím a prázdnotou, taky moc neumožňovala zpochybnit svou svíravost.
Ač se hřbitov jmenuje Malostranský, nenachází se na Malé Straně, ale na Smíchově, kousek na Andělem. Jestli jsem to dobře pochopila, současná rozloha je jen kusem původní rozlohy, část hřbitova zřejmě byla zastavena Plzeňskou ulicí. Původně vznikl hřbitov při morové epidemii, ale později se stal hřbitovem pro svou oblast. Největší pozornosti se těší náhrobek svaté holčičky. Jedná se o hrob tříleté holčičky, která je zpodobněna ležící i na náhrobní desce. Překvapilo mě, že se mu dostává i jakési úcty, protože je obklopený hračkami a květinami.
Včera byl hřbitov lehce zasněžen, obloha byla šedá, blížily se první náznaky stmívání a já zde chodila úplně sama. Zpoza zdí byly vidět smíchovské domy i projíždějící auta, přesto si člověk připadal, že je někde na rozhraní světů. Z ojíněného břečťanu se tyčily starobylé hroby s německými nápisy a na vše dohlíželi bezhlaví nebo jinak poškození andělé. Ani plyšáci u hrobu svaté holčičky nedodaly hřbitovu přívětivější atmosféru.
Jsem ráda za tuhle nečekanou možnost Malostranský hřbitov navštívit, není špatné občas zmizet ze všednosti, i když to bylo poněkud zneklidňující procházení.
