Nevěřila jsem tomu, že se to může stát, ale lesy mi začínají lézt na nervy. Hlavně ten za domem. Ano, mám radost, že aspoň něco můžem, měla bych být vděčnější, ale je tam tak hnědo a sucho. Ať už se aspoň zelená... Proto jsme včera vyrazili trochu dál, někam, kde voda teče a tvaruje krajinu.
Cesty mi připomínaly procházky z dětství, v těch rovnoběžkách sbíhajících se na horizontu je něco archetypálního.
Toužím se ale procházet po městě.
Aspoň čtu Prašinu a představuju si, kde by tak asi mohla být.
A ke skládání prádla si pustím nějaký pořad o Praze.
