Mrakologie

Asi se naučím pojmenovávat mraky. Nad obzorem narůstal cumolonimbus, přes nějž se plazil stratus? Nejspíš se pletu.

 

 

Mateřský čas

Když jsem uvnitř, vnímám jej jako bezčasí, ale pak jednou zjistím, že plyne. Je to jeden dlouhý den, z nějž se pomalu začne nořit rozdíl mezi dnem a nocí, pak víkendy, které poznávám jen podle toho, že manžl není v práci. Všechno viděno přes mlhu nevyspání. Noci plné křiku, mléka a plen. Jednu od druhé nepoznám. Podněty z vnějšího světa (zprávy, vyprávění blízkých) jsou úlomky nepatřičnosti stejně jako potřeby vlastního těla. Pomalu svět vzniká znovu, uvědomuji si jej ale provinile. Život už nikdy nebude jako předtím, než do něj vtrhla Tinka. Člověka připomíná jen vzdáleně, nedůvěřuje světu a budí se s křikem. Co s tebou, malá, co potřebuješ? Proč nechceš pít? Proč tě nezklidní ani náruč? Chceš zpátky a uklidňuje tě jen to, co ti připomene dobu před narozením. Mléko, syčení, objetí a hlavně houpání, celé prohoupané dny. Prohoupané za pomoci příběhů - mluveného slova a později i papírových knih.

Spolu s pomalým nástupem řádu se i Tinka měnila. Pohled se zachytil tváří a hraček, naučila se bdít a nekřičet, poslouchat hudbu. A smát se. A teď i povídat. Ačkoli to vůbec nezní jako jazyk z naší planety...

 Je nezaslouženým Božím darem.