Moudra z internetu

Učím se s orgpadem a našla jsem tam toto. 

 https://orgpad.com/s/6VxMYB0HJxg 

Pár faktů o hlubinách:

Celá nadzemská biosféra tvoří jen asi 30% veškerého života na Zemi. Zbylých 70% žije v jejích hlubinách.

Lidské nitro je též hlubinou. Každé tělo sestává z propastí, příkopů a oceánských hřbetů.

Do hlubin neproniká světlo. I v tobě vládne tma. Věř však v její tajemnou zář!

Hlubiny obývají také monstra, příšery a mutanti.

Kdo se nevydá do svých hlubin, aby se s nimi setkal, toho si temnota dříve si později najde sama.

Autorem je nejspíš autor orgpadové vizualizace Jan Kršňák, odkaz výše. 

Nějak to ve mně zarezonovalo vzhledem k názvu blogu. Hluboké vody si představuju osídlené podobnými významy. 

Květnová dovolená v Alpách

Jedno opožděné sdílení. 

V květnu jsme se vydali na pár dní do Alp. Po návratu jsme se vrhli do víru společenského života v naší pražské vesnici, takže jsem byla ráda, když jsem se večer svalila k seriálům a na psaní už moc nebyl čas.  Takže proto píšu až teď. 

Bylo to pro nás velké poprvé, já jsem v takových horách nikdy nebyla (leda v těch, co tvoří hranice naší republiky) a děti vlastně taky ne. Manžel byl v minulosti v Tatrách. Jedna moje kamarádka hrozně ráda jezdí do hor a pořád o tom básní (ale taky chodí na túry a bodá cepíny do ledovců, na to my moc nejsme), tak jsem to taky chtěla zkusit. Jsem spíš mořský člověk. Moře mě uchvacuje tím, jak se rozlévá hrozně daleko a působí nekonečně, a když v něm člověk stojí, má pocit, že se dotýká veškeré vody na planetě. Ale věřila jsem, že i hory mohou člověka ohromit svou mohutností. A to se taky stalo. Nemohli jsme se vynadívat. 

Užili jsme si sníh i vedro. Prošli jsme dětskou turistickou trasu s pohádkovými zastávkami. Do výšky jsme se teda nechali vyvézt lanovkou a dost jsme zírali, že tam je pořád sníh. Takže krátký výšlap na vrcholek se nekonal, protože na cestě ležel metr mokrého tajícího sněhu. Na Planai nad Schladmingem jsme se tedy lanovkou vydali 2x a pokaždé jsme prošli Hopsiland - krátkou trasu plnou hřišť a různých zábav pro děti.

Jeden den jsme navštívili Hallstatt, kde už v květnu začínal bujet turistický ruch a nebylo tam úplně dobře průchodno s kočárkem, jen v Muzeu skoro nikdo nebyl a byl tam příjemný chládek. Tam jsem se dozvěděla o tom, jak se v průběhu staletí odvíjel život lidí u solné komory, jaké se tam odehrály katastrofy, které životy lidí náhle přerušily nebo aspoň dost zkomplikovaly. 

Muzeum jsme navštívili i na zámku Trautenfels. Zde byla dočasná výstava o medicíně a stálá výstava o místní přírodě a kultuře. Nejlepší místností byla ta se stolky a výtvarnými potřebami, kde všichni zasedli a pustili se do vyrábění. Včetně tatínka. 

Na chvilku v Praze

Tedy já jsem ostuda, psala jsem naposledy před rokem, ale nechci, aby blog zcela zapadl, tak se hlásím. 

Tohle léto máme zatím takové staycation, ale snad se to brzy změní a vyrazíme a snad o tom později napíšu. 

Můj čas vyplňují děti, domácnost a koníčky (teď nevím, do jaké kategorie zařadit manžela). Léto se nese v duchu filmu Barbie, takže já se zas obklopuji svými plastovými kámoškami a pořád dokola si pouštím soundtrack k filmu. Píšu si deník, počítám vděčnosti, tvořím dětem kroniku, atd. K tomu poslouchám podcasty a večer, když se sesunu k televizi, zapínám Přátelé, protože na víc nemám mozkovou kapacitu.

Letos se mi nedaří tolik vyrážet sama s dětmi, výletuju raději i s manželem, ale minulý týden jsem děti na přání prostřední H. vyvezla na výlet k televiznímu vysílači, tak se podělím o pár fotek. Vtipné je, že docela dost času nám zabralo vůbec se dostat tam a zpět. A to bydlíme na okraji Prahy... (Když vyjdem na malý kopeček za naším domem, tak Žižkovskou věž vidíme, v zimě je nejspíš vidět přímo z okna. 

Vyhlídka z Žižkovského vysílače je pěkně drahá podívaná, ale jednou za čas se to dá podniknout. Dětem se nejvíc líbila vyhlídková místnost s houpacími křesílky, odtamtud jsem je nemohla dostat. Když jsem je na chvíli vylákala do poslední místnosti, odkud konečně byly vidět mé oblíbené Hradčany a Petřín, děti prohlásily, že tohle je ale vůbec nejnudnější místnost a vrátily se na křesílka. 

Přes Škroupovo náměstí jsme pak došli k Riegrovým sadům, kde naše kroky vedly neomylně na hřiště. Dřív jsem nachodila dlouhé kilometry po Praze a kochala jsem se architekturou, teď mám pocit, že se pohybuju spíš od hřiště k hřišti. Mám je již perfektně zmapovaná. Cestou zpátky jsme si povídali o tom, co se komu líbí za domy (ok, nejmladší se k tomuto tématu moc nevyjadřoval), a šestiletá H. mě zas pobavila tím, že ty zdobený domy nejsou nic moc, že ona radši paneláky a vily, co vypadaj jak bílý kostky. Budu ji muset vzít na Prahu 6, na vycházku po funkcionalistických vilách. Nebo raději po Jižáku?

A jak se všichni máte? Viděli jste Perseidy?