středa 27. prosince 2017

Sváteční zrnka

Letošní advent a vánoční svátky se na sociálních sítích nesel v duchu "koukejte nás vypnout a bejt s rodinou". Skoro si ale říkám, jestli to zas nevytváří na lidi další tlaky a jestli není lepší si zalézt chvilku k počítači nebo kouknout na telefon "pro klid v rodině". 

Snažila jsem se letos dělat jen to nejnutnější, cukroví jsem nepekla a vánočky dělám ve formě na chleba, myslím, že to výrazně pomohlo ke snížení stresu. 

Jsem vděčná, že jsme Štědrý den zvládli v pohodě a když na nás další svátky přišlo nějaké napětí a dohady, že jsme si to dokázali vyříkat, i když občas krapet dramaticky. Věřím, že tomu pomohla i zpověď, kterou jsme stihli těsně předtím. (A nechtěli jsme si to hned zkazit.) 

Jsem vděčná za lucemburskou multinárodností farnost, kde během kafe po mši můžu mluvit s lidmi anglicky, francouzsky, polsky a zkoušet lucemburštinu. A že se vůbec spolu bavíme a každý si nejde hned po svém. 

Jsem ráda, že jsem ustála minulou noc, kdy jsem přerušovaně spala asi 4 hodiny, protože mě zase přišla navštívit nespavost. Často rozmýšlím, že spánek je tak křehká věc odvíjející se od psychické pohody, a přitom se pořád objevují rady, že rodiče mají nechat vyřvat miminka, nezvykat je na svou blízkost. Mně se špatně spalo mj. i proto, že jsem byla v ložnici sama, miminko spalo v obýváku s tátou. 

Jsem vděčná za chvilky, kdy jsme si mohli s mužem vypít víno a podívat na díl seriálu nebo na film. Včera jsme se dívali na dokument, jak američtí vojáci osvobozovali Lucembursko. Zaujal mě poloviční Cherokee, který se tu oženil s Lucemburčankou a mluvil plynně lucembursky. 

Jsem vděčná za svou rodinu, zní to obyčejně, ale oni jsou mým největším a nejvzácnějším pozemským pokladem. 


Malé chlubení dárkem, nemůžu se odtrhnout a nemůžu se přestat smát (kliknutím se obrázky zvětší):




V komentáři ke čtvrté neděli adventní je v Schallerově misálu napsáno: 

Veďme cestu svého srdce přímo ke svému nejvyššímu cíli a nebluďme vědomě oklikami.

Sobě i vám tedy přeju jít, nejen v roce 2018, touto cestou.

Gudde Rutsch an d'neit Joer!  


pondělí 18. prosince 2017

Adventní zrnka - nějaké ty nářky, vděčnosti a snad i pozitiva


Letos obdivuju všechny, co byli schopni vynaložit nějaké úsilí na přípravu Vánoc. Já nezvládám ani přáníčka. Cukroví nepeču a co se týče dárků, zachránil nás můj tatínek, který přivezl už zabalené na konci listopadu. O nějaké přípravě duchovní ani nemluvím. To je holá tragédie. Patlám se pořád v sobě a nejsem schopná způsobit radost komukoli kolem sebe, ani své rodině. 

Od půlky listopadu na střídačku všichni marodíme. Kdy jsem byla naposled venku za jiným účelem než návštěva lékaře nebo vyzvednutí dcerky ze školky, to nevím. 

Takže to tady zkusím utnout a podívat se na to z jiného konce: 

Mám muže, který dělá všechno pro to, abych byla šťastná. Nejen abych zvládala základní věci, pomáhá mi i hodně navíc. Rozkrájel by se a já to v daných situacích neumím ocenit. Jestli někdo v naší domácnosti jede na dvě směny, je to on. Možná dokonce i na tři. 

Mám děti, které jsou každé po svém způsobu dokonalé, i když mají nudle až na zádech, nespí a řvou. 

Máme, kde spát, pokud to děti dovolí, a co jíst. 

Dopřáváme si pokleslé radosti ve formě lesklých ozdobiček a barevných světýlek. 

Výjimečně příjemné chvíle trávíme u našeho oblíbeného seriálu, The Crown. 

Vánoce budou. Nezávisle na tom, jak se zrovna cítím. 

+++




Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...