Proč se nemůžu naučit francouzsky?

Bydlím v Lucembursku už rok a pořád ještě neumím francouzsky. Vždycky jsem si myslela, že když člověk žije v cizí zemi, snadno se naučí její jazyk. Pravda je, že zatím s Vojtou přežíváme na angličtině, a když dojde na francouzštinu, značně si vypomáháme rukama a nohama. Až je mi stydno přiznávat, že jsem se učila francouzsky na gymplu i VŠ, ale tam nás, nechápu proč, neučili konverzovat na pískovišti, objednávat se k ženskému lékaři nebo volat do servisu kvůli výměně pneumatik. Ani nás neučili, jak opraváři říct: "Podívejte se, tadytenhle kus digestoře furt vypadává."

Abych to napravila, vyřešila jsem, jak mít kurzy a zároveň nenechat své nebohé milované dítko hlídat cizí osobou: Chodí k nám slečna z Francie a učí mě jednou týdně doma.

Akorát já si prostě vůbec neumím najít čas, abych se francouzštině věnovala sama! 

I teď radši píšu blog. (Což je činnost, o níž sním už asi tak... měsíc?) 

Ne že bych neměla vůli učit se, ale mám asi extrémně špatný time management nebo nereálná očekávání od sebe samé, ale většinu činností, co dělám, včetně těch, co bezpodmínečně musím, dělám na úkor jiných činností. Nebo mám aspoň takový pocit. 

1) Většinou se neučím francouzsky, protože vařím. To je něco, co musím dělat denně, není před tím úniku. Uvařené jídlo nevydrží věčně, buď se sní nebo zkazí a je třeba denně vytvářet nové a nové. Nicméně, i když jídlo není věčné, věřím a doufám, že hodnota té práce věčná je. Kromě toho se v tom docela vyžívám, ráda experimentuju. Momentálně zkouším kvasit. :) Možnou cestu k francouzštině vidím v tom, že začnu vařit podle francouzských receptů. Už dokonce vím, že kynout je laver a přidat ajouter. 

2) Pak se nevěnuji šprtání, protože uklízím. Stejně jako jídlo ani úklid nevydrží věčně. U někoho možná ano, ale u nás není šance. Naše domácnost má vždy nakročeno k entropii.

Neobvykle náročný TO DO list. Přijede totiž maminka.

Vypadá to pěkně, že? :D

A zatímco si rovnám kořenky, ve zbytku bytu řádí Tina... A občas mám pocit, že někde u nás bydlí ještě jedna Tina, která mi dělá čurbes za zády, když si se svojí holčičkou hraju. 

 

3) Což je další důvod, že? Nejdůležitější (ideálně po Bohu a manželovi), všudypřítomná a milovaná. Nicméně právě ona potřebuje jíst a právě ona potřebuje pořádek, aby měla co krámovat. A když už mám chvilku pauzu, nemůžu ji nevěnovat jí. Krom toho zcela plánovaně chodíme denně ven. Bydlíme ve městě, takže nezbývá než chození ven plánovat. 

 

Naštěstí v tuto chvíli se objevuje příležitost, kdy si můžu své konverzační schopnosti procvičovat. Ani ne tak na hřišti, tam se maminky cizinky domlouvají anglicky, ale většinou na trhu. 

Trhovci jsou totiž upovídaní, když slyší cizí přízvuk, zjišťují, odkud jsme, jak se nám líbí v Lucemburku, atd. Krom toho, narozdíl od supermarketů, na trhu si člověk musí o zboží říct. Na trhu se člověk musí kolikrát i zeptat, jestli mají to či ono. Nebo třeba zjistit, co vlastně dotyčný prodává, protože jako plavu ve francouzštině, tak plavu i v druzích sýrů, salámů a moučníků.

4) Do svého denního režimu se pak snažím vtěstnat i modlitbu a vůbec účast na svátostech, což, jak vím, by nemělo být něco, co se vtěstnává, ale naopak něco úplně základního. Mea culpa. Pak ještě výuku češtiny, čtení knih, občasné sledování televize, komunikace v češtině s manželem samozřejmě... :-D

Je toho mnoho a tak jsem kolikrát ráda, když na přípravu najdu aspoň dvě hodinky Tinina odpoledního spánku.

Přitom to není nedůležté. Jestli tu budem chtít zůstat, budu ji potřebovat. A to ne tak proto, že bych se hrnula do zaměstnání, ale i jako žena v domácnosti se musím zorientovat ve zdejším systému vzdělání, mimoškolních aktivit, udělat si řidičák (haha). 

Modlím se za to, abych i v dalších situacích (třeba pokud se naše rodine rozroste, přestěhuje, atd.) zvládala aspoň 80-90% toho, co potřebuju. A aby se do těch 90% občas vešla francouzština!